Ražba důlních děl

Hlubinné dobývání v českých zemích započalo na přelomu 13. a 14. století. Otvírka ložiska se dělala kombinací svislých nebo úklonných jam a štol. Způsob jejich rozmístění byl dán průběhem a morfologií ložiska a velikostí dolových měr.

Subhorizontálně uložená ložiska s velkou mocností byla až do zavedení moderních způsobů těžby dobývaná metodou tzv. šíření. Z přístupové chodby nebo jámy, případně z komína, byly sledovány hranice zrudnění pomocí chodeb, které byly postupně rozšiřovány až na hranici zrudnění a hluché horniny. Tato metoda byla technicky jednoduchá, avšak z hlediska stability geotechnických poměrů důlních děl problematická. Při živelném neřízeném způsobu těžby byla tato dobývací metoda dosti destruktivní, často docházelo k lokálním závalům. Úspěšné použití této metody vyžadovalo také strop ložiska z geomechanicky pevných hornin.

K ražení důlních děl se používalo převážně želízek a mlátků. Pro usnadnění se mohla ve vhodných podmínkách užívat metoda "sázení ohněm", neboli žárové dobývání. Na čelbě se zapálila hranice dřeva, aby se studená hornina rozpálila do co největšího žáru a následně opět vychladla. Prudké teplotní změny horniny způsobily pnutí v masívu a rozpraskání povrchové vrstvy. Po vzniklých trhlinách bylo možno snadněji odlamovat kusy rudniny pomocí špičáku nebo želízka a mlátku. Dalším nářadím horníka byly železné sochory, motyky, škrabáky a lopaty.

Postup byl pracný a pomalý. Želízkem a mlátkem se za 6 hodinovou směnu na chodbě o profilu zhruba 2x1 m vylomilo asi 2,5 cm horniny. Chodby se razily proto většinou jen o průlezných profilech 160x50 cm.

Svítilo se kovovým kahanem s lojem.

Důlní díla byla až do průmyslové revoluce zajišťována dřevěnou důlní výztuží. To kladlo vysoké nároky na spotřebu dřeva, o které doly často soupeřily s hutěmi. Základní stavební jednotkou dřevěné výztuže chodby je tzv. dveřej, což představuje rám složený ze dvou stojek a stropnice. Prostor nad profilem výztuže byl zakládán dřevem a vyplněn často hlušinou. Stojky a stropnice se spojovaly několika různými způsoby podle toho, zda převládal boční nebo stropní horský tlak. V místech malé stability horského masívu v oblastech tektonických poruch nebo v závalech či místech narušených předchozí hornickou činností byly dveřeje stavěny „na srub”, tedy těsně za sebou.

Při pokročilejším rozvoji těžby v komorách, bylo dřevo kromě výztuže používáno také k výstavbě povalů, neboť rubání rud bylo prováděno v několika výškových úrovních tak, jak bylo vyvinuto zrudnění. Výztuž musela být často opravována a poté, když byl vytěžený úsek opuštěn, docházelo k jejímu trouchnivění a po nějaké době k zavalení prostor. Dlouhodobě byly v dobrém technickém stavu udržovány jámy a přístupové štoly, které sloužily k dopravě vytěžených rud a k odvodnění.