Doprava vytěženého materiálu

Ve středověku se vytěžený materiál z jednotlivých chodeb dopravoval ručně v necičkách, proutěných koších nebo kolečkem. Posléze byl ve vědrech vytahován na denní světlo, kde byl dále tříděn a zpracováván. Po zpřístupnění ložiska štolou byly k dopravě materiálu využívány dřevěné vozíky, které se pohybovaly po pojezdech z fošen.

Vyrubaný materiál se ven ze štoly vynášel pomocí ručních vrátků tzv. rumpálů. Na přelomu 13. a 14. století se z vrátků vyvinuly žentoury, které byly nejdříve poháněné lidskou, či koňskou silou a později tam, kde to bylo možné, poháněné vodními koly. K obsluze ručních vrátků bylo zapotřebí dvou až čtyř mužů a k pohonu koňského žentouru podle velikosti dvou až čtyř koní. Dosah rumpálu byl pouze do maximální hloubky 60 m. Oproti tomu koňským žentourem bylo možno vytěžit materiál až do hloubky 200 m a žentoury poháněné vodní silou umožňovaly těžbu z hloubky až do 600 m. Rumpály byly využívány zhruba do konce 16. století. S koncentrací těžby do větších důlních provozů jejich použití ustalo. Do období použití parního stroje v 19. století byly pro těžbu využívány koňské nebo vodní žentoury.